„Nevybroušený diamant“ Moning Let

Legenda Moning Let

Moning Let

Moning Let s Dušanem Andrésem v sedle, vodí švagrová Monika.

Co mě napadne, když si vzpomenu na obrovského hnědáka: „Žil život jako na houpačce, vzestupy a pády. Kůň na první pohled s plebejským původem, který se vypracoval až pod samotný vrchol. A lidi se k němu chovali různě, někteří bezohledně, jiní s láskou. Jak byl velký, ba obrovský, tak byl hodný. Jeho osud mi připomíná osud jiného obrovského koně – Phar Lapa, také nakonec neměl štěstí…“.

Otec Muscatite (IRE) dal jako plemeník několik špičkových koní, ale na překážkách pouze jedinou excelentní steeplerku Hřivnu. Matka Miss (CZE) po Ron Stevens nebyla v motěšickém chovu nikterak výrazná. Nicméně zajímavá byla bába Mirina – pravá sestra vynikajícího sprintera Myse a klasické vítězky vytrvalé Misjafy. Misjafu jsem miloval už co by mladý student jako dostihového koně, když zvítězila v klasickém St.Leger a později jako matku na Albertovci, kde dala s Nikolasem elegantní a úspěšnou klisnu Minervu v polském tréninku nebo Mistra Dee, skvělého překážkáře. Inu bývalá síla českých rodin.

Mohutný hnědák se narodil 22.5.2001, tedy na plnokrevníka poměrně pozdě. To ale nezabránilo jeho pěti startům ve věku dvou let. V závěru sezóny obsadil třetí místo v jedničkové Odvetné ceně na 1800 m, což mu ale neprospělo. V následujícím roce byl bez úspěchu tlačen do lepší společnosti, ale naplno uspěl až o kategorii níž na delší distanci v létě, kdy dvakrát vyhrál. Jenže tím pro něj v červenci sezóna skončila. To vše v barvách majitele stáje Ranč u Dunárů Velké Leváre v tréninku paní Kubovičové. Inu mohutný velký kůň konečně začal dospívat.

Pak přišla změna. Koně si pronajal pan Ivan Katriniec, který na Slovensku leccos „zprivatizoval“, včetně Hřebčína Motěšice. Valach v barvách stáje Grey Racing absolvolval v roce 2005 jako čtyřletý zahřívací start na rovině, pak tři nevýrazné starty ve steplechase v Meranu (a údajně mu to moc nešlo), v říjnu zvítězil ve steeplu v Bratislavě a v závěru se našel, když dvakrát zvítězil v lehkém steeplu v italském Trevisu. Sezónu uzavřel osmým startem v polovině prosince v Římě. Tyto italské starty na webu Jockey clubu nenajdete. Docela náročné angažmá pro čtyřletého podzimního a pozdního koně, proto není překvapením, že svůj poslední start neustál ve zdraví a nájemce koně vrátil majiteli. Proto další změna.

Celý rok 2006 Moning Let prožil na pastvě mezi kravami na západním Slovensku na ranči svého majitele pana Dunára jako odložený, přichromlý a nepotřebný kůň.

Pak přišla další změna v koňském životě. Můj bratr Milan a jaho partnerka Monika dlouho hledali vhodného koně pro pardubické dostihy. Hledali, hledali až našli a pronajali si Moning Leta. Stejně jako před časem, kdy od stejného majitele koupili a vytáhli Vulkána k vítězství v pardubickém Zlatém poháru 2006. A kůň se stěhoval na Moravu. Konečně pořádný trénink, krmení a láskyplná péče a kůň se ….

Zaměřili se na pardubickou dráhu a kůň se rychle učil zvláštnostem zdejší dráhy. Jen malí trenéři vědí, jaké martyrium zrušených slibů musí podstoupit při hledání jezdce pro svého koně, zvláště když nemá nejlepší skokové reference. Nakonec našli Dušana Andrése a  jejich spolupráce se vyplatila. Nenechte se plést jménem deklarovaného trenéra, stále byl v péči mého bratra Milana a jeho partnerky Moniky. V květnu 2007 poráží v barvách Kentia Racing ve svém prvním crossu „jakéhosi“ Amant Grise (pozdějšího rekordního a diskvalifikovaného vítěze Velké pardubické), v červnu doběhl druhý a srpnu vyhrává dostih II. kategorie před Tomisem. Jeho hvězda závratně stoupá a jeho majiteli začnou chodit exkluzivní nabídky na koupi. Když v září Moning Let o 9 délek porazí Decent Fellowa v kvalifikaci na Velkou pardubickou, hysterie vrcholí. Majitel poraženého koně utrousí k bratrovi poznámku: „Ani ho domů nevoz, já ho hned beru“, taková byla tehdy jeho touha po vítězství ve Velké pardubické. Bratr měl sepsanou platnou nájemní smlouvu do konce roku, ale cena závratně rostla a tak neměl šanci si tak dobrého koně udržet. Ve hře byly „jen“ milionové částky za koně do Velké do rukou pánů Charváta a Holčáků. Na Moning Leta si najednou vzpoměl i pan Katriniec, že má stále platnou čili nezrušenou nájemní smlouvu s předkupním právem, cítil provizi ve vzduchu a dohaduje prodej koně s trenérem Holčákem, který má za zády silného majitele. To ale brácha udělat prostě nechce. Nátlak na bráchu vrcholí, Katriniec vyhrožuje, že si koně tak jako tak odvede, i kdyby ho měl v noci odvést přes zahradu, Holčákovo auto míří do Beňova, proto si bratr na ochranu koně obstarává známé z kriminálky. Docela divoký týden, který končí dohodou s panem Dunárem, který respektuje mého bratra a prodává koně stáji Wrbna Racing za sedmimístnou sumu, kterou donesu v igelitce. Část obsahu igelitky shrábne pan Katriniec. Lepší z těch špatných možností pro mého bratra. Moning Let zůstává do konce října u něj v Beňově a v našich barvách lehce vyhrává  Cenu Labe na 5200 metrů – druhý nejtěžší dostih dne. Až po Velké nastává pro koníka další změna – stěhování k nám do Jeseníků, i změna jezdce pro příští starty.

V následující sezóně 2008 nezačal nejlépe, ztrácí jezdce v květnové Velké ceně města Pardubic, vítězství si odnáší výše zmíněný Amand Gris. Následující dostih, kterým je kvalifikace na VP, vyhrává zadrženě o 10 délek před Juventusem a Klipem. Rázem je z něj nezpochybnitelný favorit Velké pardubické. V zachvatu radosti jsem tehdy o něm prohlásil, že jde o „nevybroušený diamant“, který má před sebou skvělou budoucnost. Chce-li vám někdo radost zkazit, není nad jedovatou poznámku, kterou pronesl trenér Holčák na účet mé švagrové Moniky: „Vidíš, a stejně ti ho vzali“. Rozbrečela se…

I já jsem se mýlil, osud našemu obrovitému hnědákovi mu nepřál. O měsíc později na začátku cvalovky jsem uslyšel křupnutí, které se hned tak nezapomíná. Znamenalo to frakturu křížokyčelního spoje, několikaměsíční pobyt v boxu a konec ambicí na podzimní start ve Velké pardubické. Člověk si řekne, postihuje to i jiné koně, třeba i Tiumen se s tím musel vyrovnat. Tak tedy do Velké, kterou vyhrává v rekordním čase a následně je diskvalifikován výše zmíněný Amant Gris, se dostanete až další rok.

Přes zimu se kůň se dal dohromady, na jaře forma rostla, problémy se zdály zažehnány, ale opět je všechno jinak… Prvním startem byla hned kvalifikace do VP. Vše se vyvíjelo dobře, jenže v závěrečné fázi dostihu na Velkém anglickém skoku znovu ztrácí jezdce Faltejska, inu každý se učí. Kůň jde sám podél pole, které za Havlovým skokem zatáčí vpravo na rovinovou dráhu. Moning Let je doprovází, ale nezatočí na dráhu, zůstává uvnitř závodiště, kde se mu do cesty dostává zárostlý příkop Jesečanky. Zarostlý, neohrazený, se stěnami vyloženými betonovými panely – past pro koně. Moning Let zmizel v rákosovém porostu a nevynořil se. Adrenalin vám buší v hlavě, něco se stalo. Bez dechu doběhnete na opačný konec závodiště, kde rezignovaně léží v hlubokém příkopu váš kůň. Chlapi po pás ve vodě, lonže, dá to velké usílí vytáhnout tohoto obra z příkopu. Pak ho naložíte na auto, kůň skáče o třech. O den později si vylechnete ortel, není pomoci, rozdrcená ramenní kost.

Podle dostihového řádu a pořadatele bylo vše v pořádku, ale éterem rezonuje zpráva o mimosoudním vyrovnání pardubického závodiště s majitelem klisny Inkasentka, která si zlomila nohu na obdobném místě dráhy. Nechtěl jsem být za supa, hojit se na závodišti a poškozovat jméno našeho sportu, ale trpká vzpomínka zůstává. Dnes už je zabezpečení příkopu Jesečanky úplně někde jinde. Ale asi bych se dnes zachoval jinak…

Myslím, že to byl i konec pětileté spolupráce s Honzou Faltejskem, který po úraze v Itálii u nás „vstal z mrtvých“ a odjezdil pro mě přes 200 dostihů. Jenže tenkrát dělal ještě dost chyb a neměl své hodnoty a ambice patřičně srovnané.  Už jsme se k sobě z různých důvodů nevrátili, jezdí pro jiné a dnes už sakramentsky dobře …