Masini – příběh o ošklivém káčátku

Masini ve výběhu

Hřebec Masini v Kozienicích

Plemeník Masini

Příběh o hřebci Masini zní jako pohádka o ošklivém káčátku. Dvouletého koně jsem s majitelkou koupil na aukci v Polsku za směšnou cenu 24000 Kč. Jen tak se na nás lišácky i smutně koukal. Přestože byl narozen až začátkem května, absolvoval u své trenérky ve dvou letech neuvěřitelných sedm startů, aniž by něčím upoutal. Nicméně věřil jsem, že by v něm něco mohlo být. Měl jsem totiž dřív v tréninku jeho polobratra Manuskrypta a ten dokázal vyhrát jedničkový dostih v Pardubicích. Masini byl navíc byl velmi blízce prochovaný (2×3) na hřebce Conor Pass. To může znamenat dvě věci: buď to bude hvězda nebo nebo přešlechtěný mrzáček. Pravda, že měl každé oko jinak vysoko, ale dal jsem na intuici.

To, že něco umí, předvedl již jako tříletý blízkými druhými místy na rovině a především dvěma vítězstvími na proutěnkách včetně Zlaté spony tříletých.

Další sezónu se začal vítězně prosazovat i v Itálii. Myslím, že v jeho kariéře bylo rozhodující jeho spojení s anglickým žokejem jménem Jim Crowley. Byl to mladý nepříliš známý a tudíž pro nás dostupný překážkový žokej, stále usměvavý, který si s ničím nedělal problém.

Vzpomínám si na doběhy dostihů, kdy na každém koni, kterého Crowley jezdil, bylo vidět, že ze sebe vydal maximum. Co tě nezabije, to tě posílí a koně se každým startem zlepšovali.

Své vrcholné formy dosáhl Masini již v pěti letech, když v květnu vyhrál Gran Steeple Chase di Milano a především v září nejbohatší italský překážkový dostih Gran Premio di Merano proti kvalitní francouzské konkurenci. To vítězství nebylo čekané, ale to sladší. Nádherný portrét hřebce Masiniho a Jima visí ve dvoraně závodiště v lázeňském Meranu dodnes.

V následujícím roce se jsme změnili program a v květnu jsme vyrazili do pařížského Auteuil s cílem uspět v Grand Steeple Chase de Paris. Odvážná myšlenka, když si uvědomíte, že v tomto dostihu víc jak třicet let zahraniční kůň neuspěl. Proč  je tento dostih tak nesmírně těžký? Nezvykle těžká je především půda, která celý rok připomíná dno rybníka. A pokud jde o překážky, jak byste se dívali na Taxis, kdyby byl postaven jako čtvrtá překážka od konce? V Francouzi to tak mají, jejich Grand Open Ditch, jinak nazývaný jako „Justice of the Peace“, stojí jako čtvrtá překážka před koncem dostihu. Tehdy i Jimu Crowleymu poněkud zmrzl úsměv na tváři. Ale měli jsme štěstí, byl horký květen a půda poněkud vyschla a nebyla tak hluboká. Ale dostih byl o to rychlejší, skončil v rekordním čase. Masini v konkurenci absolutní francouzské překážkové špičky dokončil se ctí na sedmém dotovaném místě. I francouzský handicaper se o něm vyjádřil pochvalně. Od té doby to už nikdo z našich končin nezopakoval.

Ještě se zmíním o chování francouzských hostitelů. Když jsem přijeli do Paříže poprvé, nic moc vřelého přijetí se nám nedostalo. Bez tlumočníka znalého franštiny bychom byli ztraceni a člověk se cítil jak nezvaný host. Nicméně rok na to přijalo francouzské vedení strategii otevírání se zahraničí a jejich přístup se diametrálně změnil. Vzpomínám si, jak na nás čekal televizní štáb několik hodin, než jsme dorazili taxíkem z letiště do stájí a komunikace fungovala skvěle.

Později jsme zkoušeli Masiniho předělat do Pardubic, protože v Itálii neměl co běhat. Ale moc mu to v Pardubicích nešlo. Proto se v roce 2006 vrátil zpět do Itálie, kde dvakrát vyhrál s Janem Faltejskem a Paddym Aspellem. Ještě další rok vyhrál Grande Steeple Chase di Milano a byl třetí v Gran Premiu, pak jeho hvězda začala hasnout.

Ve své kariéře vyhrál náš „Macíček“ čtrnáct nejtěžších dostihů na drahách v Itálii, Česku i na Slovensku. Pro svého majitele získal částku ve výši 13,5 milionu korun a dodnes je nejbohatším dostihovým koněm v Česku. Intuice se bohatě vyplatila.

Po své dostihové kariéře se vrátil do Polska. V roli plemeníka se však neprosadil, jeho potomstvo bylo spíše neduživé. Možná on byl tou genetickou „plus variantou“, která nemá pokračovatele.

A jak dopadl Jim Crowley? Po 17 vyhraných dostizích v našich barvách ho v roce 2005 potkala diskvalifikace po vítězství s Koloradem v Gran Premiu. Tehdy zanevřel na překážkové dostihy, zhubl a začal se věnovat rovinovým dostihům. A to ne jen tak ledajak. V roce 2016 si sehnal agenta. Ten mu řekl: „Budeš pro mě zajímavý jen tehdy, když vyhraješ anglický jezdecký šampionát“. Domluvili se a na začátku sezóny uzavřeli vysokou sázku. Jim šel do toho, byť bez podpory velké stáje za sebou. Agent sháněl rita, Jim jezdil dostihy jako o život i na dvou drahách denně. Přejížděl autem, lítal vrtulníkem a celý rok sbíral čárky za vítězství.

A světe div se, jako outsider vyhrál anglický šampionát rovinových jezdců. Stálo ho to spoustu peněz, údajně na cestování padla celá šampionská prémie. Kolik vyhrál na sázce nevím, ale vítězství v šampionátu ho posunulo do pozice prvního jezdce v lukrativní stáji a já mu to přeji.

Pravda, co mě trošku zamrzelo je, že se ve svém šampionském curiculum vitae o své překážkové kariéře raději nezmínil. Nu což není, asi to není nejlepší průprava pro rovinového šampiona…