Naše cestování do švédského Blommerödu

Vítězný kůň v Blommeröd – Truckers Glory

Letošní sezónu jsem zahájili docela netradičně výjezdem přes Baltské moře na provinční závodiště ve švédském Blommerödu. Hledáte možnosti a tato se nabídla.

Mám-li hodnotit své dojmy, tak tady jsou:
Cesta začala téměř přesně v 0:00 hodin v pátek 6.dubna, do Wroclawi po dálnici v pohodě. Koneckonců to známe. Nicméně za Legnicí začalo řidičské martyrium podobné tomu, jako když jedete v jednom pruhu po české D1. Nicméně v Polsku to trvá celých 100 kilometrů až do Zielonej Góry. Tak dlouhou dálnici staví naši sousedé najednou a vy jedete podél stavby. To že vás navigace táhne kamsi po poli, to ještě zkousnete, to že se bez varování objeví čtyřicítka a s problémy brzdíte před šikanou, to taky. Ale co mě s**lo nejvíc, byli polští kamioňáci, kteří se vám nalepí na zadek s dálkovými světly a dávají vám najevo, že když na šedesátce jedete osmdesát prostě, tak jste prostě „pomalej“.

V pět ráno jsem měl dost a dali jsem pauzu a kávu. Mezitím se rozednilo a pokračovali jsme v cestě. Na trajektu bylo předem všechno dojednáno, nalodili jsme se, nakrmili koně a já jsem šel spát. V sedm večer jsme se vylodili a pro řidiče nastala obrovská změna. Jedete po švédské okresce, nikdo nespěchá a všichni respektují pravidla, prostě pohoda. Za hodinku jsem byli na místě – v arabském hřebčíně v Blommeröd. Ustájili jsme koně a postarali se o ně.

Nejpříjemnější zážitek víkendu bylo setkání se dvěma staršími pány – Alanem a Nielsem. Fantastičtí lidi, příjemní, ochotní a jak jsem se později dozvěděl, oba dva jsou „duší“ místního areálu. A taky jsem zjistil, že první je Angličan, bývalý žokej a druhý je Dán, odborník na chov arabských koní. Ubytovali jsem se u Nielse. Víte jak se ve Švédsku pozná cizinec? Podle toho, že zamyká své auto nebo barák. Já to dělal stále, Niels nikdy. Doufám, že mu tato důvěra v lidi vydrží až do konce života.

Večer jsme s Nielsem chvíli poseděli a u slivovice si povídali, jako koňaři o všem koňském. Super chlap, a myslím, že nám fandil. Koneckonců měl asi dost všelijakých řečí o tom, že dráha je zmrzlá, že se běhat nebude a podobně, kterých se nám hojně dostávalo od jiných. Mně z toho vyšlo jediné, Švédové z nás měli docela velký respekt.

V sobotu se začali sjíždět koně, scházet trenéři, majitelé a – funkcionáři. Ti mě docela naštvali. Jednak mi vnutili služby veterinární lékařky, která mi vystavila dokumenty, které po mě nikdo a nikde nechtěl (a mastný účet teprve přijde), jednak pán ze Svensk Galopp mi udělil knížecí radu, jak mám hlásit vyšší hmotnost u jezdce, když oni sami ji o dvě kila snížili. Součástí psychologického boje určitě bylo i důrazné upozornění našich jezdců, že jakékoliv použití bičíku jinak než jako pobídka koně po pleci před překážkou je trestáno diskvalifikací. No budiž…

Pokud jde o dráhu, atypická placatá osmička. Půda dobrá, místy „soft“. Polovina překážek byla originální Easyfix (jako je jediná v Pardubicích u rybníčku), druhá půlka byla domácí výroby, ale korektní. Pravdou je, že některé byly v nájezdu užší, než je náš předpis. Vytýčení oblouků úplně „košér“ nebylo, ale pro nás to nebyl žádný problém.

Před vlastním dostihem „průser“ na zkušebním skoku, když jeden ze Švédů dal tvrdou stopku a tři jezdci (včetně našeho) šli k zemi.

Po startu se předvedl v plném světle Niklas Lovén v sedle Moss Cloud. Kůň se stínidly na hlavě je znám tím, že na každé překážce vybočí z pravé strany hodně doleva a srazí kohokoliv. Jakub Spáčil dostal „ordre“ jít dopředu na pravou stranu překážek. V okamžiku, když to po startu Niklas zjistil, začal jezdit jak o život, aby mu Jakub nesebral pozici, kterou on potřeboval a začalo „rené“, tedy velmi rychlý dostih.
Poinsettia se držela na třetí pozici a vypadalo to docela nadějně.

Přiznám se, že chtíc vám zprostředkovat bezprostřední zážitek z dostihu, jsem to točil v přímém přenosu na Facebook. Výsledkem bylo, že jsem dostih pořádně neviděl, přišel jsem o svůj datový limit a stejně na záznamu (díky nekvalitnímu připojení) nic moc vidět není. Trochu marná práce.

Nicméně na protější stěně jsem po Jakubovi chtěl, aby šel dopředu. Jenže Moss Cloud prosadil svou,  vysypal Niklase Lovéna na překážce a začal se plést Poinsettii do cesty. Do cílové roviny tak zatočila čtvrtá. Na poslední překážce jeden „vymletý“ kůň upadl. Naše „Poňďa“ zabrala, ale druhého koně asi o jednu délku nestihla. Mrzí mě to, mohlo to být lepší. Stejně tak mě mrzí uklouznutí Carry The Glory po předposlední překážce, kdy neustála doskok.

Hold, to jsou dostihy. Po dostizích jsem potkal otce od Niklase Lovéna a ten si neodpustil poznámku: „Takovou dálku pro třetí místo?“ Kdybych byl pohotovější v angličtině, asi bych mu něco řekl.

Večer po dostizích nás pozval Alan na prohlídku hřebčína. Vskutku nádherné místo na břehu jezera Ringsjön. Býval tu skvělý arabský hřebčín, který svého času založil Erik Philip Sörensen – Dán žijící ve Švédsku, zakladatel bezpečnostní agentury Securitas a milovník arabských koní. Jenže čas běží, synové pokračovali v byznysu méně úspěšně, vnukové a vnučky dnes dělají něco úplně jiného než koně. Arabové zmizeli, dnes je tam jenom sportovní jezdecké centrum, které provozuje Niels a Alan. Oba jsou již v pokročilém věku a dělají to jako hobby.

Věnují se mladým jezdcům, organizují jezdecké semináře, propagují team chasing a pořádají dostihy. A především předávají své bohaté zkušenosti jezdecké omladině. Tito pánové mě velmi zaujali, ba přímo nadchli. Proto jsem je pozval k nám, na náš dostihový den ve Světlé Hoře.

Máme toho totiž ještě hodně k povídání u slivovice…