Můj víkend v Aintree

aneb

„Stařík na výletě v jiném světě (a koně v tom nejsou nevinně)“

Pár minut před odletem přicházíme k poslední kontrole před nástupem do letadla a následuje dotaz: „A máte víza?“ Jednoduchá otázka, složitý život. „Bez nich vás do letadla nemůžu pustit.“ Být tam sám (nebo být to před mnoha lety), sedím na letišti, nikam neletím a brečím. Jenže dnes je jiná doba: v aplikaci jsem online požádal o vízum, naskenoval pas i obličej, elektronicky zaplatil asi 60 liber a za okamžik bylo vízum uděleno. Moderní svět má své vady, ale uznávám: občas umí být praktický. Nejsem si jistý, zda bych to zvládl bez své dcery, ale povedlo se – a sedíme v letadle do Manchesteru.

Po dvou hodinách poklidného letu přistáváme v Manchesteru. Pak půlhodiny cestujeme přecpaným vlakem do města; cestou sledujete řady a řady baťovských domků průmyslového města a předměstí – žádné výškové stavby, žádné ploché střechy. Uniformní, ale vlastně příjemná architektura. Po příjezdu krátká procházka městem, jdeme kolem muzea fotbalu a potkáváme víc Indů a černochů než „místních“ Angličanů. V bistru si bez mobilu neobjednáte ani jídlo. Nedivím se, že všichni koukají do telefonu – tady to není zlozvyk, ale životní nutnost. Ubytování ve sportovním hotelu bylo non-stop, a také non-stop hlučné: hudba hrála dlouho do noci.

Večer jsme tedy šli na pivo. Na několika obrazovkách běžela anglická fotbalová liga a hlasitá hudba bránila v rozhovoru, takže jsem dceři aspoň nabídl: „Dáš si druhé, zaplatím to.“ Vytáhl jsem z kapsy několik let schraňované libry (byť jsem tušil, že všichni platí online). Barman mi soucitně vysvětlil, že moje bankovky přestaly platit v roce 2022. Dnes mají dokonalejší ochranné prvky, jinou barvu, ale pořád nesou portrét královny. Tak mám aspoň materiál do sbírky – nebo připomínku, že čas běží i bez toho, aby se mě ptal.

V sobotu ráno jsem si dal anglickou snídani. No nic moc – moje žena umí lepší (a navíc se u toho nemusím tvářit statečně). Taxík objednaný přes mobil přijel během okamžiku na určené místo a odvezl nás na nádraží. Už na perónu poznáte, kdo jede na dostihy: mladíci v saku s kravatou, mladé hezké i méně hezké dámy v různých letních šatičkách, holá ramena, holá záda nebo minisukně a lodičky na podpatcích. Nedivím se, že k udržení tělesné teploty je alkohol nezbytně nutný.

Do Liverpoolu jsme dojeli pohodlně a v sedě. Na nádraží bez platné jízdenky neprojdete ani na perón, ani zpět – hlídači tu mají svou autoritu. Odpadkový koš musíte hledat, není jich moc a buď jsou z masivního plechu, nebo naopak z průhledného igelitového pytle. Bezvýsledně hledáme nástupiště s kyvadlovým vlakem na závodiště. Snad někde venku. Dřív jsme ale narazili na autobusovou stanici přepravující diváky na závodiště – takzvané doubledeckery. Koupíme lístek u ukecaného průvodčího a po schodech se vyšplháme na horní palubu. Musím si sundat klobouk: horní patro má příliš nízký strop. Jste mezi svými – vyšňoření mladíci i slečny, hlasitý hovor a „životabudiče“ pro lepší náladu. Nevidím sice žádný dalekohled; asi jsem jeden z mála, kdo jede primárně na dostihy. Později zjistím proč. Obdivuji šoféry: autobus je nejen vysoký, ale i velký – a průjezd liverpoolským předměstím zvládají bravurně.

Jsme na konci cesty. Tisíce lidí, davy, na které nejsem úplně zvyklý a nijak je nevyhledávám. Vše je ale velmi dobře zorganizováno: fronta před bránou, natěšené publikum, sportovní odpoledne. Většina lidí je v dobré náladě, ochotných a usměvavých – samozřejmě i posilněných alkoholem. V davu do někoho vždycky ťuknete, ale vždy zazní známé „sorry“. Prošli jsme branou a rychle zjišťuji dvě věci: všechno je od sebe strašně daleko (padok, dráha, tribuny) a ať jdu kamkoliv, mám pocit, že jdu proti proudu. Nejdřív míříme k padoku prohlédnout si účastníky prvního dostihu. Chtěl jsem si koupit dostihový program, ale to je snad jediná věc, kterou si na ostrovech koupíte jen za hotové – a ty jsem ze známých důvodů neměl. Když se řekne „cashless society“, člověk nečeká, že ho to doběhne právě při koupi dostihového programu.

V první steeplechase Hallgarten & Novum Wines Maghull Novices‘ Chase na téměř dvě míle startovalo jen osm koní, ale byla to grupa jedna pro pětileté a starší koně. Za favority se dali považovat Mullinsův Salvator Mundi (FR) a Skeltonův Be Aware (FR). Ti také diktovali tempo dostihu, nicméně nástupem po poslední překážce je přejel druhý Skeltonův kůň Mirabad (FR). Docela velký a hrubší kůň, který se v průběhu dostihu držel v poli a nečekal jsem od něj takový progres, který předvedl a pohodlně vyhrál. Možná tím naznačil, s jakou stájovou formou jde do dostihového dne stáj Dana Skeltona.

Druhý dostih William Hill Handicap Hurdle jsem do padoku nestihl, projít moře lidí za půlhodinu mezi starty dostihů jsem si netroufnul, tak jsem si koupil za „hříšné“ peníze láhev Prosecca. Začal jsem přemýšlet o tom, proč mezi diváky nevidím žádný dalekohled. Zjistil jsem, že ho nepotřebují, můžou se koukat na osm velkoformátových obrazovek. A když se díváte z míst pro stání, tak stejně nemáte šanci dohlédnout na nejzazší roh závodiště. Naštěstí se steeplechase a proutěnky běhají jen na malém oválu. Tak jsem používal dalekohled ke kontrole nabídkových kursů místních bookmakerů. A můj poznatek: Před Grand National měl na favority lákavější kurs náš Tipsport.

Druhý dostih byl přes proutěné překážky a pole bylo velmi bohaté, dvaadvacet startujících. Tipnout vítěze jsem si neodvážil. Na startu byli rozhodčí nekompromisní, připustili opakovaný start maximálně z kroku. Téměř tři míle vodil Kaka’s Cousin (IRE), v posledním oblouku svoji pozici ztratil. Přesvědčivým závěrem zvítězil Wade Out (IRE).

Počasí nás poprvé varovalo, nejprve jen krátkou dešťovou přeháňkou. Přítomné dámy začaly v dešti ztrácet na kráse, ale mnohé z nich v ochozech ještě vydržely. Když později přišla nečekaná, krátká, ale intenzivní sprška deště a krup, prchali všichni do přilehlého stanu s občerstvením. Krása a elegance dam v letních šatech vzala za své.

Třetí dostih Turners Mersey Novices‘ Hurdle, grupa jedna na dvě a půl míle měl třináct startujících, z nichž byl jeden škrtnut před startem. Dostih se odehrával za deště, po startu šel do vedení Rooster Crowing (FR), francouzský host s Bryony Frost v sedle. Měl na hlavě stínidla a budil dojem prchače. Nasadil ostré selektivní tempo, vodil dvě kola a pole přivedl až na začátek cílové roviny. Tam svému tempu podlehl, rychle se propadl na poslední místo a byl zadržen. Zbytek pole sváděl napínavý souboj v cílové rovině, kde bojovali čtyři koně vedle sebe. Záhy od nich odešel vítěz – Bossman Jack v sedle s Harry Skeletonem. Za ním bojovali o druhé místo Ballyfad (IRE) a Soldier Reeves (IRE), který byl o krátkou hlavu úspěšnější. Podobný souboj se odehrával o čtvrté peníze mezi Montemares (GB) a Lord Byron (IRE), který byl úspěšnější o nos. Trenér Dan Skelton si připsal době raz-dva a potvrdil skvělou formu stáje.

Dostih jsem sledoval z obrovského stanu, kousek od dráhy. Díky dešti byl stan přecpán návštěvníky, prostě hlava na hlavě, kteří se mohli jednak občerstvit, ale především mohli sledovat dostih na obřích televizních obrazovkách s vynikající kvalitou obrazu. Tak proč chodit ven.

Čtvrtý dostih byla znovu steeplechase William Hill Handicap Chase dlouhá přes tři míle, v přepočtu asi pět tisíc metrů. Původně bylo oznámeno osmnáct koní, před startem však bylo pět koní škrtnuto. Že by reakce na půdu s označením „good to soft“, tedy dobrá až měkká. V Pardubicích na takovou půdu za celý rok nenarazíte, ale angličtí trenéři mají asi jiné představy. Po startu převzal vedení opět prchač, kůň se stínidly neboli blinkers na hlavě a budil dojem, že na špici nechce být rušen. Provedl pole celým dostihem až k předposlední překážce, kde rychle vycouval a byl zadržen – Glengouly (FR). V tu chvíli se zdálo, že vyhraje původně druhý Lookaway (IRE), ale stále zbývaly do cíle dvě překážky. Další Skeltonův valach jménem Mr Hope Street (IRE), ačkoliv setrvával v průběhu dostihu v zadní části pole, najednou ožil a začal zrychlovat. Přestože vyrobil chybu na předposledním skoku, v cílovce se tento obrovský valach posunul těsně před soupeře a svedl s ním souboj, ve kterém o hlavu zvítězil. Další čárka pro dvojici Harry a Dan Skeltonovi.

V půlhodinové přestávce jsem stihl vystát frontu na hot-dog, sníst ho a pokecat se kečupem. Před vrcholem programu se běžel ještě jeden dostih, pátý, Jet2 Liverpool Hurdle, grupa jedna na pět tisíc metrů pro čtyřleté a starší koně. Dlužno podotknout, že nejmladší kůň na startu byl šestiletý. Skutečností je, že u nás tak dlouhé proutky už sotva uvidíte. Ke startu bylo deklarováno dvanáct účastníků, jeden byl škrtnut. Po přísném startu se vedení ujal opět z mého pohledu prchač, kůň s blinkers Hewick (IRE). Ten vodil v rozumném tempu pole do poloviny dostihu, kde vycouval a byl zadržen. Tam převzal iniciativu Home By The Lee (IRE) se Slevinem v sedle z tréninku člena rodiny O’Brienů Josepha. Do roviny se tlačilo více koní, mezi jinými i Hendersonův Impose Toi (FR), ten však procválal předposlední proutěnku a na poslední proutěnce zakopl a upadl. Kolem bariéry se ze zadní pozice protáhl na druhé místo Skeltonův Take No Chances (IRE), ale na vítězného Home By The Lee (IRE) nestačil, to je zřejmě kůň z jiného světa.

Před hlavním dostihem jsem se protlačil davem k padoku. Překvapivě zde nebyla hlava na hlavě, takže jsem se mohl dostat až ke hrazení a nafotit všechny účastníky dostihu. A že jich bylo, deklarováno bylo 34 startujících a pět náhradníků, na start se dostali po posledních škrtech dva z nich. Absolutní dominanci na startovní listině zaujali dva irští trenéři Willi Mullins s osmi koňmi a Gordon Elliott s pěti koňmi. Dvojnásobné zastoupení měli na startu trenéři Joseph Patrick O‘Brien z trenérské rodiny O‘Brienů, Nigel Twiston-Davies či náš známý Gavin Patrick Cromwell, trenér posledního vítěze Velké pardubické. Dokonce tři koně, díky jednomu náhradníkovi, měl na startu Henry de Bromhead, známý ze spolupráce s první vítěznou jezdkyní v Grand National Rachael Blackmorovou. Ostatní trenéři měli na startu po jednom koni, včetně Dana Skeltona. 

Zůstaneme-li ještě chvíli u statistiky, tak ze 34 startujících koní bylo 19 koní irského chovu, 11 koní francouzského chovu a jen 4 koně byli domácího, britského chovu. Život je neustálá změna, takže Grand National je vypsána pro sedmileté a starší koně a od roku 2012 je o něco kratší, v přepočtu má 6 886 metrů. Došlo k posunutí startovní mety blíž k první překážce, údajně z důvodu větší bezpečnosti.

Pokud jde o věk startujících, na start se postavilo nejvíce koní desetiletých, těch bylo 14, dalšími nejpočetnějšími skupinami byli osmiletí (8 koní) a devítiletí (7 koní). Výrazně méně byli zastoupeni nejmladší, sedmiletí koně (jen 3 koně) a nejslaběji byli zastoupeni jedenáctiletí (jen 2 koně). Jediný dvanáctiletý náhradník se na start nedostal. V porovnání s námi, v poslední Velké pardubické startovalo nejvíce osmiletých koní, desetileté koně pro vrcholný dostih už nemáme. 

Padok se zvolna plnil koňmi, trenéry, majiteli a jejich přáteli. Všichni vodiči byli oblečeni v bundách sponzora firmy Randox s velkými čitelnými tabulkami na rukávech. Koně načesaní, často ostříhaní, uždění jako u nás, se stihlovým udidlem a anglickým nánosníkem, někteří s křížovým nánosníkem nebo s gumovým australským nánosníkem, občas některý s kruhovým udidlem. Všichni s jedinou výjimkou měli kožené uzdečky. Jediný kůň v plastové uzdečce měl i nesmyslný beránek na nánosníku. Naopak beránky na lícnicích (cheekpieces) mělo hodně koní, celkem deset, stejně tak hodně koní běhalo s uvázaným jazykem (tongue strap), celkem osm. Se stínidly (blinkers) běhali jen dva koně a visors (pro laiky „blinkers s dírou“) nosil jeden kůň. Snad inspirace pro nás. Kapuci na uších (zvanou též cuffino) měli na hlavě jen tři koně, ale vzhledem k tomu, že se tato pomůcka neregistruje, nelze říct, kolik koní mělo zacpané uši jiným způsobem. Co bylo pro mě překvapením, neviděl jsem u koní žádné zadní kamaše a na předních nohou jsem je zaznamenal jen u třech koní, tím bych se moc neinspiroval.

Začal poletovat sníh a zástup žokejů v čele s loňským vítězem Patrickem Mullinsem přinesl z vážnice do padoku putovní pohár pro vítěze Grand National a všichni si zapózovali při společné fotografii. U některých koní rostla nervozita a trochu caplovali, ale většina koní mi připadala klidná, favorit dostihu I Am Maximus (FR) vypadal nažhaveně. Jezdci nasedli a koně ihned opouštěli padok.

Snažil jsem se co nejdříve dostat na své místo, ale těch lidí. Ani nevím proč, ale měl jsem dojem, že většina lidí přijela za jinou zábavou, nikoliv jen na dostihy. Místo odkud jsem sledoval předchozí dostihy bylo nicméně zaplněné, k dráze nebylo možné se dostat blíž než na třicet metrů, okolo hlava na hlavě. Obhlídl jsem nabídku bookmakerů. Většinový názor britské veřejnosti, že Grand National vyhraje I Am Maximus (FR), se snažili bookmakeři zvrátit různými atraktivními nabídkami, zvláště poté co jeden ze sázkařů vsadil na favorita 100 tisíc liber. Některým se to i podařilo, v okamžiku startu se na čele jejich nabídek objevili Panic Attack (IRE) a Jagwar (FR). 

Ještě, než popíšu průběh dostihu, chci se zmínit o překážkách. Celý život se koně na ostrovech učí skákat skoky, které nelze proskočit, jsou ze suchého březového nalisovaného proutí. Jinak řečeno kůň musí skočit to, co vidí. Není výjimkou, že pokud udělá kůň chybu, je před dalším skokem zastaven. Jen ve Velké národní (Grand National) je postaven před překážky, které jsou vyšší, docpané chvojím. Klasické steeplechase skoky jsou nahoře vycpány čepicemi ze zeleného smrkového chvojí. Kůň není vždy schopen překážku přeskočit a je nucen ji protáhnout. Často jsme ve Velké národní svědky toho, že koně celou čepici zeleného chvojí z pevné překážky shodí. Co to může udělat s koněm, který je učen, že se nesmí překážky dotknout, že nesmí udělat chybu? Skočí obrovský skok, a tak zvaně se přeskočí, zvláště kůň, který je ve formě a do dostihu jde náležitě motivován. Podle mě jde o zvrácenou filozofii, která jde proti koním.

Všechno se schylovalo ke startu Randox Grand National Handicap Chase na 4 a ¼ míle o jeden milion liber. Šum tribun se změnil v ryk, když startér vypustil pole 34 koní na trať dostihu. Průběh jsme sledovali na velkoformátové obrazovce. Hned na první překážce upadl Patrick Mullins ze spolufavorita dostihu Grangeclare West (IRE). Ten vyrobil obrovský skok přes první překážku a jezdec dostal tak zvaného štosa a dopad neuseděl. Hned na třetí překážce upadla klisna Panic Attack (IRE) s jezdcem Harry Skeltonem. Skončila tak nejen jediná naděje trenéra Dana Skeltona v dostihu, ale i naděje na vítězství klisny v tomto dostihu po pětaosmdesáti letech.

Téměř na každé překážce přišlo pole koní o některého z účastníků. Volných koní bez jezdců se pohybovalo několik a je to vždycky riziko pro ostatní. Na čele se usadili outsideři s nízkými vahami, jak to ve Velké národní bývá. Favorizovaný I Am Maximus (FR) s Paulem Townendem se po startu uklidil k vnitřní bariéře a do poloviny dostihu cválal zhruba uprostřed pole. Cválal s chutí v ruce, skákal celkem bezchybně, vyhnul se všem kolizím. Dlouho, víc jak jedno kolo, byl ve vedení Amirite (IRE), který se dostal na start z pozice náhradníka. Je to mimo jiné syn nám dobře známého plemeníka Sholokhova (IRE). Řev tribun zesílil, když koně překonávali The Chair nebo vodní příkop. Vepředu se ukazovali Top Of The Bill (IRE), Twig (GB), Quai De Bourbon (FR), Imperial Saint (FR), Final Orders (GB) nebo High Class Hero (GB).

Pořádně se začalo závodit, když se na špici dostihu dostal Jordans (FR) pod vedením Bena Jonese. Kůň z tréninku Josepha O’Briena se začal poli vzdalovat a získal náskok asi 5 délek. To už do cíle zbývaly jen dvě překážky a začalo jít do tuhého. I Am Maximus (FR) se začal dostávat pod tlak, přemístil se více do středu pole a začal se ze sedmé pozice posouvat kupředu. Řev tribun sílil při vbíhání koní do cílové roviny. Po předposlední překážce začala razantní stíhací jízda v podání I Am Maxima (FR) a Paula Townenda, venkovní stopou míjeli koně za koněm. Razantní ježdění bičíkem způsobilo i nějaké to bočení. Cvalová akce I Am Maxima (FR) nejevila známky únavy, přestože nosil nejvyšší váhu v poli. Minul posledního soupeře a proběhl cílem za řevu tribun 2 a ½ délky před Iroko (FR). Ten přiletěl závěrem v posledních metrech. Vítězství favorita není nikdy dobrou zprávou pro společenství bookmakerů. Třetí dokončil Jordans (FR) s Benem Jonesem, čtvrtý Johnnywho (IRE) v sedle s Richiem McLernonem a pátý High Class Hero (GB) s Jamesem Bowenem v sedle. Dostih dokončila menší polovina koní – 16 koní ze 34 startujících.

Nečekaně dobrého výsledku dosáhli koně v majetku J.P. McManuse, jehož koně od různých trenérů obsadili první, druhé a čtvrté místo. Je třeba podotknout, že tento milionář měl na startovní listině sedm zástupců ve svých žlutozelených příčně pruhovaných dresech. Dominanci potvrdili koně francouzského chovu, kteří obsadili první tři místa. Ačkoliv Dan Skelton neuspěl ve Velké národní, celodenní a samozřejmě i celoroční výsledky ho vynesly k zisku šampionátu trenérů na britských ostrovech, kde porazil Willieho Mullinse.

Mullins se těšil z dalšího vítězství ve Velké národní, třetího v řadě. I Am Maximus (FR), který má stejného otce jako dvojnásobný vítěz Grand National Tiger Roll (IRE) nebo vítěz Velké pardubické No Time To Lose (GB), hřebce Authorized (IRE), se stal dvojnásobným vítězem Velké národní a druhým koněm po legendárním Red Rumovi, který dokázal v Gran National zvítězit opakovaně a s nejvyšší vahou v poli. Proto srovnání s Red Rumem vůbec nekulhá a je oprávněné – zvlášť když vidíte koně, jako je I Am Maximus (FR) po dostihu, kdy stále hýří energií. V průběhu odpoledne mě nejvíce zaujaly výkony koní a žokejů od trenérů Dana Skeltona a Josepha O’Briena.

Po hlavní dostihu toho chcete stihnout co nejvíc, jednak chcete vidět záznam dostihu, jednak spěcháte k padoku na dekorování vítězů. Všechno jsem nestihl, než jsem prokličkoval zástupy lidí, I Am Maximus (FR) už odcházel z padoku do stáje. Viděl jsem dekorování vítězů a povedlo se mi něco, v co jsem jen tajně doufal. Dostat se k Williemu Mullinsovi a získat jeho autogram. Mám ho. Jeden cíl splněn, dostihy mohly skončit.

Dalším přáním bylo pořídit si fotografii se sochou Red Ruma. Brouzdali jsme kolem padoku a hledali sochu legendárního koně, když jsem jakousi sochu zahlédl. Ale byla evidentně v soukromém prostoru. Asi byl ten náš zájem vidět, protože gentleman bránící privátní prostor na nás začal volat, že jestliže si chceme pořídit fotku, ať jdeme dál. Jenže v tom okamžiku jsem zjistil, že socha nezpodobňuje Red Ruma a zdvořile jsem odmítl. Nicméně jsme se zeptali, kde bychom mohli sochu Red Ruma vidět. Odpověď gentlemana byla poněkud zvláštní: „Socha Red Ruma je obklopena mladými lidmi a bude obtížné se k ní dostat“.

Záhy jsem pochopil. Socha Red Ruma stála uprostřed stanu, kde probíhala uzavřená party, bylo tam hodně mladých lidí a vstup byl pečlivě ob šancován policií, nešlo proniknout a nemělo smysl vymýšlet žádnou strategii. Nejenom dostihy je člověk živ. Angličané se velmi rádi sdružují a baví, jsou hluční a bezprostřední. Diskotéka na závodišti je dobrou záminkou potkat se se známými, opít se a pobavit. Ve srovnání s námi je jejich průměrný plat dvojnásobný, takže to pro ně není ani tak drahé. 

Tak fotografii u sochy legendárního trojnásobného vítěze Velké národní Red Ruma nemám. Zůstal mi tak důvod pro další návštěvu v Aintree – a také jistota, že i na dostizích může mít člověk největší problém s tím, co se nedá přeskočit: s chutí davu bavit se na uzavřené party.