MOJI ŠAMPIONI
Život píše různé příběhy. Měl jsem to štěstí, že jsem potkal spoustu skvělých koní, kteří se stali šampiony.
Přečtěte si, jak je vidím já...
ŽELEZNÍK
Je jediným koněm z mé galerie šampionů, kterého jsem nekupoval. Když jsem přišel v lednu 1987 do Světlé Hory, byl Železník nadějným koněm, ale v samotné Velké pardubické dosud neuspěl. Při prvním setkání na mne budil dojem odtažitého aristokrata, který měl své "mouchy". Nechtěl se nechat okovat na zadní nohy. A docela často urazil váženou návštěvu, když odmítl kostku cukru.
Říkali jsme mu "Tygr", myšleno šalvozubý, protože měl dva zuby navíc a někdy mu vykukovaly z pod pysků.
Na začátku roku 1987 odešel v zimě do Anglie, kde měl startovat v Grand National. Do dostihu ho ale z veterinárních důvodů nepustili a na jaře se vrátil domů. Mám silnou vzpomínku na unaveného ve stoje usínajícího Valencia, kterého jsem přebíral na hraničním přechodě spolu s Železníkem. Angličtí přepravci tehdy u mne poněkud ztratili na lesku.
Naopak můj obdiv si vysloužil anglický podkovář. Proč? Protože zcela sám bez pomocníka okoval Železníka, tak jak je na ostrovech zvykem. Poučení pro nás.
Na jaře jsem byl u jezdecké rošády v sedle Železníka. Do té doby jezdil "Želďu" Tonda Novák, který ho dostal za klisnu Kalinu, která nešťastně skončila. Josef Váňa měl přiděleného tvrďáka Paramona (druhý ve VP), ale stále pošilhával po lepším. Pak to rozhodnutí nechali šéfové na mně: Tonda, který byl po úraze dlouho na marodce, nemohl odolat ambicioznímu sportovci Josefovi. Tak se dostal do sedla Železníka amatér Váňa a vyhráli spolu Velkou pardubickou v rekordním čase poprvé pod 10 minut.
Byla to skutečně velká sláva a nikdo už na změnu vítězné sestavy nepomyslel. O pár let později se mi dostalo výčitek, ale to už bylo v jiné době.
Těžko zapomenout na pardubické výjevy na oslavě vítězů Velké pardubické s náměstky ministra, ředitelem Státního závodiště Ing. Waksmundským, ruskou delegací a připitými jezdci. No bývalo tehdy v Pardubicích hodně veselo po celý týden. Dnes se mi po tom hospodském klábosení koňařů, kde jsem jako elév poslouchal vzpomínky pamětníků a mistrů svého řemesla, občas zasteskne.
V roce 1988 se z našeho pohledu stal zázrak, byl nám umožněn výjezd s Železníkem do tehdejšího západního Německa, do Hannoveru. Kůň tam bojoval, ale v rychlém dostihu se neprosadil. Nicméně pro mne to byla první zkušenost s tehdejším západním světem a od té doby tam mám pár dobrých přátel. Na podzim vyhrál Železník Velkou pardubickou podruhé a v dalším roce 1989 se do listiny vítězů zapsal potřetí.
Mít takového koně ve stáji to je poklad. Nejednou jsem slyšel: "Kůň je to dobrej, ale že ho mají takoví vidláci?". Železník byl skutečně výjimečný, dokázal Velkou vyhrát i když se o něj jeden rok pokoušela chřipka. V Pardubicích byl jako doma, znal tam každý trs trávy a profesorsky to využíval. Je pravdou, že i Josef Váňa jezdil Velkou jinak než ostatní, jezdil nejkratší stopou a nerozdával délky.
Utkvěla mi vzpomínka na našeho pana ředitele, jak s Želďou rozmlouval před odjezdem do Pardubic. Neboť ať je to jak chce, jde i o peníze, které se ve Velké pardubické postupně zvyšovaly.
Sametová revoluce chtěla všechno změnit. "Konec vlády jednoho koně" a podobné anonymy jsem dostával před stým ročníkem Velké pardubické v roce 1990. Pokud ten tlak někdo neunesl, byl to Josef. Jeho jezdecká chyba přivedla Železníka do kolize a k pádu.
Největší drama ve Velké pardubické se odehrálo v roce 1991, kdy Železník v dostihu upadl a po stíhací jízdě zvítězil, jako jediný kůň v historii, počtvrté. Tehdy už ho žokej Váňa jezdil pouze v dostizích, protože pracoval v Německu. Nikdy v životě jsem neviděl Železníka tak znaveného. Vydal se ze všech sil, prostě proto, že chtěl vyhrát.
Poslední start Železníka ve Velké pardubické se odehrál v roce 1992. Skončil na Taxisu po zmatku, který do pole koní zanesli rádoby ochránci zvířat. Existence Velké pardubické v té době byla v ohrožení.
O Želďu jsem se postaral i měsíc poté, co utrpěl zlomeninu zadní nohy. Pak si užíval jako důchodce pastevního výběhu a k narozeninám mu poštou chodily balíky cukru. Ve stáří se z něj stal dědeček, který loudil dobroty po kapsách návštěvníků.
Na otázku, zda "Mohl Železník vyhrát Velkou pardubickou i víckrát?", odpovídám: "Ano, mohl ji vyhrát nejméně pětkrát. Nicméně buďme rádi za to, co nám osud nadělil."
Železník se dožil sedmadvaceti let. Bylo mi ctí trénovat "Koně století".
ARGANTA (GER)
Když dnes napíšu, že klisna Arganta odešla z aukce ročků v Baden-Badenu jako neprodaná, odborníci mi nebudou věřit. Já jsem na aukci koupil hřebce King Marc, ale o něm budu psát jindy. Po aukci jsem dostal zadání: "Když jsou ti koně tak levní, jeďte koupit ještě jednoho".
Rychle listujete v katalogu, který kůň vás zaujal, kontaktujete chovatele a jedete kamsi do Německa pro Argantu. Její otec Monsun byl v té době běžným plemeníkem.
Nicméně rok na to jeho hvězda začala strmě stoupat a v dalších letech byla cena jeho potomků několikanásobná. Hnědka Arganta k jeho pověsti v našich končinách rovněž přispěla. Velká a trošku nervní klisna absolvovala jako dvouletá dva starty, když napodruhé již vyhrála.
Tím začala její série osmi vítězství (jednou přerušená) a to ne ledajakých. Jako tříletá se uklidnila, usadila a vyspěla v nádherného koně. Vyhrála Cenu trojročných kobýl v Bratislavě, pak Jarní cenu klisen v Praze, pak přišlo zaváhání a druhé místo za německou klisnou v Ceně Arvy v Bratislavě.
Pak znovu na vítězné vlně pětkrát v řadě: Cena Hřebčína Napajedla, Cena Pat´s Music, české Oaks, slovenské Oaks a St.Leger. Neporazitelná šampionka na distancích od jedné míle až po super vytrvalecké tratě s vysokou dostihovou třídou. Zásluhu na jejích vítězstvích měli i britští žokejové Paul Eddery a Gary Hind.
Za kariéru získala pro svého majitele víc jak 1,3 milionu korun a přinesla spoustu radosti z titulu "Kůň roku" na slovenských drahách.
Neztratila se ani v chovu. Z jejich dosud sedmi narozených potomků zaujal především hnědák Arcibaldo, který získal druhé místo v Českém derby a vítězka Ceny Hřebčína Napajedla hnědka Anjou.
REGISTANA (GER)
Klisnu Registanu jsem kupoval v roce 1999 v Německu ze stáje a pár týdnů mi trvalo, než jsem o jejím nákupu nové majitele přesvědčil. Nicméně hned v prvních dvou sezónách klisna dala vědět, že svým starším bratrům ostudu dělat nebude a vyhrála pět dostihů.
Jako šestiletá se dostala mezi překážkovou špičku, když zvítězila ve čtyřech dostizích v Meranu a v Pardubicích, na trávě i v oranici, v krátkých dostizích i v dlouhé kvalifikaci pro Velkou pardubickou. Byla neuvěřitelně všestranná, odvážná a psychicky vyrovnaná.
V dalších dvou sezónách se zařadila k legendám, když zvítězila v devíti náročných dostizích v řadě včetně dvou ročníků Velké pardubické. Do jejího sedla jsem angažoval německého žokeje Petera Gehma, který jediný mohl porážet Josefa Váňu. Italští fandové ji milovali a sázkaři ji dali jméno \"Pokladnička\", neboť sázka na ni byla jistotou.
V listopadu roku 2004 sahala v anglickém Cheltenhamu po výhře ve Sporting Index Chase. Jenže omylem jezdce o vítězství přišla. O několik týdnů později se vážně zranil její jezdecký partner Peter Gehm a skončil na vozíku.
Další sezónu jsem do sedla angažoval Angličana Jima Crowleyho a vyhráli spolu tři dostihy. Velkou pardubickou s ním však Registana nedokončila, když poprvé v životě upadla.
Za svou kariéru vyhrála Registana jednadvacet dostihů a získala víc jak deset milionů korun.
V chovu dala šest potomků: snaživou Regine, dobrého Reapera, nešťastného Rafu, skvělého Rekiho, nadějného Randyho a maličkou Relandi. Poslední hříbě se jí narodilo v roce 2017 po hřebci Age of Jape a Registana odešla na zasloužený odpočinek.
